AGRESE

Agrese je většinou chápaná jako jakákoliv forma chování,  jehož cílem je záměrně někoho poškodit nebo mu ublížit. Nebo jako jednání, které je provedeno se záměrem ublížit nějaké osobě nebo ji přimět k tomu, aby vyhověla. Kromě fyzickkého ublížení lze za agresi považovat také psychická a emocionální zranění, jakou jsou například zastrašování, zostouzení, vyhrožování apod. Někdy se do agrese zahrnují takové případy, kdy osoba souhlasí, aby se s ní zacházelo agresivně.

Agresivita je pojímána v nejširším slova smyslu, jako dispozice k agresivnímu chování. Člověk, který je nadán vysokou mírou agresivity, je často a velmi snadno v nejrůznějších situacích náchylný jednat agresivně.

Násilí je definováno jako záměrný pokus fyzicky někomu ublížit. Důraz se neklade na fyzické jako znak odlišující násilí od agrese, ale že agrese představuje motivační zdroj násilí, kdežto násilí může být jen jedním z projevů agrese v chování.

Hostilita je vymezována jako negativní postoj k jedinci nebo k více lidem. Pro hostilního jedince je typické, že jiné lidi hodnotí téměř výlučně kriticky a negativně. Dává tak najevo svůj negativní vztah k nim. [1]

„Agrese zahrnuje velkou škálu projevů. Může být chápána jako násliné narušení práv jiného člověka, jako ofenzivní jednání nebo procedura, ale také jako asertivní jednání. Někdy je agrese vysvětlována pomocí agresivního pudu odpovědného za široké spektrum chování, které nemusí být ve své podstatě nutně asertivní. Anthony Storr (1968) tvrdí, že je těžké rozlišit formy agrese, jichž bychom se rádi zřekli, od těch, jež musíme mít k dispozici, abychom přežili. Proto může být agrese také chápána jako komponenta normálního chování, která je v určitých podnětových souvislostech a ve formách zaměřených na cíl uvolněna, aby uspokojila vitální potřeby nebo aby překonala ohrožení fyzické či psychické integrity. Tato pozitivní funkce agrese slouží k ochraně člověka jako jedince a jako druhu a nikdy s výjimkou predátorské aktivity, není primárně zaměřena na destrukci oponenta (Valzelli, 1981). Agrese je někdy chápána jako nutný základ intelektuálního vývoje člověka, nezbytný předpoklad k získání nezávislosti a a jeho hrdosti (Berkoweitz, 1994).  Jindy je agrese pojímána jako chování bez motivace, tj. jako udílení škodlivých stimulů druhému člověku (Buss, 1961). Albert Bandura (1971) zase tvrdí, že mnoho lidí označuje za agresi chování, které není v souladu se schvalováými sociálními pravidly.  James T. Tedeschi a Richard B. Reldson (1994) mluví spíše než o agresi o donucovacích způsobech jednání. Primárním cílem takového jednání je získání moci nad druhým člověkem, ovlivnit ho nebo si například potvrdit vlastní hodnotu. Agrese může být vymezena také jako vyhledávání záliby v ubližování jiným lidem. V tom případě je agrese zdrojem potěšení, uspokojení sebe sama, je to legrace, agresivní veselí a bujarost.“ [2]

Koncepty agresivity

Podle Konráda Lorenze (1963) se u agrese nejedná primárně o pouhou reakci na příslušný podnět, např. ohrožení, nýbrž o pudové, neustálé znovu narůstající vnitřní napětí, jež hledá ve svém okolí příležitost k vybití. Tento biologický proces zajišťuje přežití individua i druhu a přispívá k selekci nejsilnějších, a to jak z hlediska odolnosti a zdraví potomků, tak z hlediska obrany samice a rodiny. Hrozbou násilí se zachovává i stabilní hierarchický pořádek ve společnosti; příslušné rituální chování posiluje vztahové vazby důležité pro přežití sociálního útvaru. [3]

Erich Fromm (1967, 1977) zastává ve svém díle názor, že člověk je ve své podstatě a přirozenosti dobrý, je mu vlastní benigní, konstruktivní agresivita sloužící k překonávání překážek na cestě k uspokojování potřeb a k obraně jeho vitálních zájmů. Uznává, že v lidech existuje i potencionalita k maligní destrukci, agresivitě až nekrofilii, jež je však na rozdíl od první neadaptivní vyvolána neúměrnou frustracáí existenciálních potřeb; vyskytuje se pouze u lidí coby následek nevhodných sociálních podmínek. U člověka převažuje na základě rozvoje jeho mozku, zvláště mozkové kůry, svobodná volba chování na úkor instinktu (determinismus), respektive člověk musí instinktivní deficit kompenzovat rozumem, tím, co se naučí a co mu dá konkrétní kultura. Tím dochází stále znovu k existencionálnímu znejistění. Člověk je vytržen ze sebepětí s přírodou, musí se vyrovnat se svojí samotou, bezmocností, ztraceností, musí hledat sám svůj životní cíl a smysl, vytvářet nové specifické lidské formy vztahovosti ke světu i k lidem, čímž vlastně vznikají nové specificky lidské existencionální potřeby, jež Fromm nazývá životní orientace. Ty mají tudíž za úkol najít cestu – nyní lidskou, svobodnou a pro každého subjektivně specifickou – ke znovuzakořenění, jednotě, jistotě, schopnosti něco ovlivnit (coby kompenzaci pocitu bezmoci) a samozřejmě uspokojit své vitální potřeby. Všechny tyto cíle lze dosáhnout jak cestou lásky, vzájemné pomoci se zachováním úcty, ctíce pravdu a spravedlnost, tak násilím, destruktivním až sadistickým způsobem. To vytváří náš charakter coby relativně permanentní systém neinstinktivních motivací. Destruktivní charakter vzniká následkem souhry individuálních a společenských faktorů, často neradostného neláskyplného dětství, takže člověk s destruktivním, sadistickým charakterem se snaží vše živoucí kontrolovat; obdivuje mocné a podřizuje se jim, slabými opovrhuje a snaží se je opanovat, je xenofobní; vše cizí a nové od něj vyžaduje živou reakci, které není schopen. Samozřejmě, že i trpí pocity prázdnoty a nemohoucnosti. [4]

Moyer formuloval sedm různých druhů agrese na základě odlišností v podnětových a fyziologických zdrojích.

• Predátorská agrese (proti přirozené kořisti)
• Agrese mezi samci (nastolení hierarchie dominantních a submisivních samců ve skupině)
• Agrese vyvolaná strachem (situace, tkerá neumožňuje únik a ohrožuje jedince)
• Dráždivá agrese (frustrace, bolest, hlad, únava, nedostatek spánku a jiné stresory)
• Mateřská agrese (ohrožení matčina mláděte)
• Sexuální agrese (vyvolaná stejnými podněty, které jsou příčinou sexuálních reakcí.)
• Agrese jako obrana teritoria  (reakce na narušení již vymezeného území) [5]

J.R. Meloy (1997/1988) nepovažuje násilí a agresi za totožné projevy chování. Násilií definuje jako otevřené vyhrožování použitím síly, které pravděpodobně vyústí v poškození člověka.

Agresi odlišujeme přímou, nepřímou, verbální a fyzickou. Člověk může někoho napadnout přímo fyzicky (políček, kopnutí, cloumání: přímá agrese) nebo přímo verbálně (např. nadávky, zesměšňování, osočování: přímá verbální agrese). Agrese bývá také nepřímá,  a to tehdy, jestliže se člověk obává trestu za agresi přímou nebo jestliže tuto přímou agresi povaha dané sociální situace znemožňuje.  Projevem nepřímé fyzické agrese je pak například ničení majetku náležejícího objektu agrese. Nepřímou verbální agresi představují například pomluvy, hostilní poznámky a žerty. Do  této kategorie patří i tzv. symbolická agrese, která může být vyjádřena v kresbách, básních, u umělců pak v jejich díle. [6]

 Agrese coby vrozená pudobá síla - agrese se v tomto případě definuje jako psychologická (emočně motivační) mohutnost, jež má za cíl poškodit přírodu, věci, lidi nebo sebe samého. Z psychologického hlediska je chápána jako vrozená tudíž eticky neutrální a slouží k adaptaci, udržení života, např. získání obživy sebeprosazení či obraně. [7]

Agrese a problematika osobnostních hranic - „ohraničení se“ může vyústit v hádku, konfrontaci, nebo i prosté vyjádření svého odlišného mínění, bývá v důsledku autoritativní výchovy spojeno s obavou z odmítnutí. A naopak neohraničení se, to jest přízpůsobení se okolí, módě, dané kultuře, pracovním nárokům nebo partnerovi, vede k frustraci nesplněných vlastních přání, k frustraci potřeby svobody a seberealizace. Samozřejmě by měla schopnost říci „ne“ vzbudit spíše respekt, obdiv a sympatie okolí.

Schopnost ohraničení se je výsledkem zdravého vývoje a lze ji psychologicky chápat jako konstruktivní agresi ve službách jasné funkce ve smyslu boje za vymanění se ze závislosti. Tento psychický stav je prožíván v psychosomatické rovině jako úzkost z udušení, nemožnosti se volně pohybovat, jako sevření na hrudi; v psychologické rovině jako nemožnost se bránit, prosadit, jako strach vyjádřit své mínění, z výčitek svědomí, jako nevyhnutelnost naprosté poslušnosti. Člověk na to reaguje obranou, či dokonce zoufalou chaotickou až destruktivní agresí, neboť se jedná o frustraci jeho vývoje, respektive celoživotní potřeby po svobodě a žití vlastního života. Úzkostně vnímá nejen toto ohrožení nýbrž i nejistotu při tomto kroku vpřed. Na jedné straně číhá obava ze zpětného vývoje, na druhé straně přitahuje to staré známé a pohodlné. Dítě tak reaguje nevolí až agresí nejen na frustrace týkající se vlastní jedinečné osobnosti, na to, že okolí nepodporuje jeho zvědavost, neřeší se z jeho vzrůstající aktivity při vedení svého vlastního života, nýbrž i na „vnitřního nepřítele“, tj. na vlastní tendenci k opětnému regresivnímu splynutí, a tím zrušení až ztrátu vlastní osobnosti, životních možností. Samozřejmě se to děje nejčastěji dětem, jež nemají šanci se dospělým ubránit. Jindy, nebo zároveň, je to důsledek takzvané prodloužené symbiózy, kdy je matka s dítětem spjata a tvoří jediný funkční a životaschopný celek. Někdy, zvláště chybí-li uspokojiné partnerství, je matce zatěžko se tohoto spojení vzdát. Pro ni to není ohrožující, na rozdíl od jejího dítěte, má již příslušný vývoj za sebou. Tato harmonie s dítětem u ní nahrazuje chybějící harmonii na dospělejší úrovni v jejím životě. Někdy se tato jednostrannost projevuje v celé rodinné atmosféře. Rigidní důraz na harmonii zabraňuje vývoji odlišných rysů osobnosti. Poněvadž má rodinný soulad vždy i mnoho příjemného – uspokojuje jiné, často kulturou více zdůraznované potřeby, například touhu po bezpečí a lásce, tak si takovéto děti onu frustraci své potřeby separace ani neuvědomují a obracejí vynořující se agresivně-individuační impulzy, jež by měly stát ve službách osamostatnění, spíše proti sobě ve formě automatického vytěsnění všeho, co by mohlo narušit klid soužití; to je drženo v šachu strachem a pocity viny za pokusy se odloučit, za disharmonii a hádky.

U násilí je pak oběti znemožněno reagování, sebeurčení, často i zmíněné uvědomění si, že dochází k vážnému, strukturálnímu narušení osobnosti či jejího vývoje, jejího života. Strukturální narušení pak způsobuje vážné poškození, průlom hranic osobnosti. Právě na těchto hranicích – mezi organismem a jeho okolím – se odehrávají adaptační reakce, na ně v první řadě působí, tam vnímáme, tam jsou uložena i naše smyslová ústrojí, jež signalizují například bolest, příliš silné podněty, ohrožení. Na vyšší vývojové úrovni to jsou emoce, zvláště důležitá je signální  funkce strachu, a na ještě vyšší rozpoznávající úrovni pomáhá optimální adaptaci vlastní úsudek, vyhodnocení dané situace za pomoci dosavadních zkušeností. To vše vede k vytváření našich jáských funkcí, schopnosti zvládat vše, co přichází.

V situaci násilí, jež lze označit jako psychickou traumatizaci, se jedná o jejich obejití či jejich paralyzování.  [8]

Agresivitu člověk obsahuje, je však bezpochyby schopen i kooperace, přátelství či altruismu. Otázka po dobru a zlu zřejmě vrtá lidstvu hlavou od úsvitu dějin. Důkazem může být například skutečnost, že všechny kultury a náboženské systémy věnovaly notné úsilí stanovování pravidel správného lidského chování a jejich výkladu i sankcím za jejich porušování – na tomto i onom světě. [9]

Zvládání agrese

Agrese člověku život znepříjemňuje a její důsledky jsou, jak je patrné i z historie, mnohdy fatální a nezvratitelné. Možnosti řešení a míra skepse jsou závislé na východisku v chápání agrese. Předpokládáme-li výhradně biologickou podmíněnost, pak budeme velmi zdrženliví k pokusům o ovládnutí agrese, případně si budeme myslet, že můžeme agresi učinit méně škodlivou a zraňující. Pokud jsme přesvědčeni o tom, že agrese je naučená, pak budeme věřit, že lze vyvinout takové přístupy, které dokáží přetnout řetězec násilí. Pokud budeme hledat zdroje agrese v provokujících podmínkách, pak se budeme snažit je eliminovat a doufat, že po jejich odstranění agrese přestane mít smysl. O zvládání agrese pojednává např. R.A.Baron, který se opírá o výsledky vlastních výzkumů i zjištění jiných autorů a identifikuje techniky, které se pro zvládání agrese používají: trest, katarze, expozice neagresivnímu modelu, kognitivní techniky kontroly agrese, navození nekompatibilních odpovědí, trénink v sociálních dovednostech. Trest je součástí právního systému většiny společnosti. Všeobecně se předpokládá, že přítomnoust trestu ve společnosti má odstrašující účinky na potenciálního pachatele. Z dlohodobé zkušenosti s trestem ve společnosti lze vyvodit závěr: Trest někdy agresi snižuje, avšak někdy ji naopak posiluje. [10]