OBĚŤ

Podle Leymanna neexistují povahové rysy společné pro všechny oběti, ale sám dospěl k názoru, že určinou náchylnost stát se obětí konstatovat lze. To, co mají oběti  společné, je fakt, že nějak vybočují, jsou nápadné nebo neobvyklé. Může se jednat o odlišnost fyzikou i psychickou. A stejně jako v negativech lze vybočovat i svými pozitivy. Mobbing tedy postihuje jak ženy, tak muže.

Podobně jako v živočišné říši, tak i v lidské společnosti platí, že slabší jedinci mají horší postavení ve společnosti, jsou neprůbojnější, mají nižší sebedůvěru, čímž mohou přitáhnout pozornost agresorů. Těžké to mohou mít i ženy a muži v kolektivu opačného pohlaví, kde musí bojovat s předsudky a nepřátelstvím. Problémy nastávají i u nových pracovníků, kteří přichází do nového kolektivu a automaticky se díky konkurenceschopnosti stávají terčem mobbingu.  Strach z aktivity, vyššího vzdělání, úspěšnosti a atraktivity vybudí tým k „odstranění“ jejich potenciálního ohrožení. Lidé s tělesnými či řečovými vadami, nápadně oblékající se, senioři mezi mladými nebo vdaná žena mezi svobodnými a opačně jsou také velmi častými oběťmi šikany na pracovišti.

Důležitým faktorem je také odolnost vůči stresu, kterou má každý jedinec odlišnou. Manažeři jsou na tlak a stres zvyklí více než jejich podřízení, už proto mají vyšší pozice i platy a jejich „tlaky“ na zaměstnance mohou působit jako „šikana“ i když si to oni sami neuvědomují. Hodnotí stres u svých podřízených stejným měřítkem, které mají sami na sebe a tak se z příjemného zaměstnance, který je vystaven tlaku stává postupně „oběť“, která se nedokáže bránit, snaží se plnit příkazy nadřízeného a postupně se projevují důsledky šikany jako je nemoc, absence, snížení výkonu apod. Je těžké rozlišit míru, kterou kolegové snesou a odhadnout jejich odolnost, kdy je spolupráce ještě v souladu se zdravou autoritou a kdy přerůstá v šikanu, mobbing, bossing apod.

Je třeba si uvědomit, že oběť není vina a byla do situace týrání a zneužívání v podstatě násilně vtažena či vmanipulována. Z počátku nemusí ani tušit, že se stala terčem šikany. Někdy je postup tak rychlý, že když to oběť prohlédne, je již na obranu pozdě. Jindy se oběti nebrání ze strachu, aby si situaci ještě nezhoršily. Váhají s tím, aby se svěřily, mají strach, jestli si to nevymýšlejí nebo nepřibarvují. Také na rozdíl od mobbera nechtějí ubližovat. Oběť pak trpí situací, za kterou nenese žádnou zodpovědnost. Nenese podíl na tom, že se včas nezačne bránit. Není vina, protože než oběť rozpozná, že je šikanována, uběhne hodně času a dojde ke ztrátě mnoha sil. Právě skrytost mobbingu výrazně ovlivňuje možnost svěřit se okolí a vyhledat pomoc. Čím déle mobbing trvá, tím složitější je začít s obranou. Oběť má navíc strach, že již tak dost napjatou situaci na pracovišti ještě vyhrotí, proto mlčí. Oběť je v té chvíli přesvědčena, že aktivní obrana by mobbera vyprovokovala k větším útokům. Bohužel si oběti neuvědomují, že mobberovi pasivita paradoxně nahrává a ony se stávají jeho zajatci.

Typologie oběti

Brigitte Huberová rozlišuje náchylnost u obětí osamocených, nápadných, úspěšných a nových. Lenka Svobodová vychází při profilaci typické oběti zase z následujících odlišností:

Fyzická odlišnost oběti

Silní, hubení, brýlatí, zrzaví, pihovatí, a především ti, kteří ukázali, že se nedokážou bránit, byli vždy zdrojem posměchu, narážek, šťouchanců a nezřídka i hrubšího násilí. Stejně jako školáka i kolegu v práci zaujme to, co vidí na první pohled. Může jakákoliv fyzická odlišnost – tělesná vada, barva pleti, vada řeči, akcent, ale i například účes, způsob oblékání či nějaké zvláštní chování. Nejohroženější jsou však lidé osamělí. Pozornost téměř zaručeně upoutá jediná žena v mužském kolektivu nebo naopak jediný muž v kolektivu ženském. Podobné je to i s věkem. Snadnou kořistí se tak může stát člověk, který nemá pevné zázemí, rodinu či přátele. Oběťmi se rovněž stávají příslušníci menšin, cizinci, homosexuálové nebo lidé nemocní.

Psychická odlišnost oběti

V mobbingu na rozdíl od šikany neplatí, že obětí se stávají jenom jedinci slabší. Stejně tak neplatí, že obětí se stane jen líný, neschopný či problémový pracovník. Důležitou roli hraje odolnost proti zátěži, která vlastně předurčuje, nakolik se oběť stane obětí, jsou jedinci s nižší odolností ve větší nevýhodě. Jedinci introvertní, oslabení, labilní, poddajní, neprůbojní, pasivní, úzkostní či citliví mají větší potíže čelit šikaně, protože jejich křehčí nervová soustava psychickému nátlaku nevydrž vzdorovat tak dlouho a snáze u nich docháhí k nervovému zhroucení či k psychosomatickým poruchám.

Nový pracovník

Heslem mobbera by mohlo být „všechno neznámé mě ohrožuje, proto to musím odstranit“.

Sociální kategorií jsou zaměstnanci noví. Přichází do sehraného kolektivu, který v nich vidí nebezpečí změny zavedených jistot. A pokud se navíc odlišují i od průměru nebo ostatní převyšují svým vzděláním, inteligencí či znalosmi, pravděpodobnost, že se stanou obětí, se podstatně zvyšuje. Takoví lidé často ani nedostanou příležitost ukázat své schopnosti a zpravidla jsou automaticky vyčleňováni jako „nežádoucí“.

Důvodem však může být také, že nový pracovník nepadne mobberovi do oka anebo mu připomene určitou osobu z minulosti. Přenáší pak negativní zkušenost, kterou s dotyčným kdysi udělal, na svého nového spolupracovníka, které nemá ani tušení, odkud se zášť bere. Někdy mohou vyvolat šikanu oběti samy, pokud příliš jasně dávají najevo, že jsou schopnější, prosazují se na úkor druhých anebo jdou za svojí kariérou příliš neomaleně. Nový pracovník je pak vnímán jako vetřelec a spolupracovníci si k němu zachovávají určitý odstup a někdy se dostává do stavu odsouzení a zatracení.

Obětní beránek

Někdy je situace na pracovišti velmi napjatá, pracuje se pod tlakem a napětí je již tak neúnosné, že se hledají způsoby, jak ho zredukovat. Jedním z možných a bohužel i častých řešení je role obětního beránka. Nejméně oblíbený jedinec je tak vyčleněn a svádí se na něj veškeré neúspěchy. Jindy je příčinou frustrace, pocit, že se něco nedaří, a proto je nutné najít nějakého viníka. Nicméně takový postoj nic neřeší, protože napětí poleví stejně nejenom na krátký čas. Mobberovy je tedy jedno o jakou odlišnost se jedná. Oběťmi mohou být jedinci introvertnístejně jako extrovertní, pasivní či aktivní, submisivní jako dominantní. Tedy kdokoliv. Mobber nedělá rozdíly – na každém si něco najde. Ponižováním slabých jedinců si může zvedat vlastní sebevědomí, kompenzuje komplex méněcennosti a na oběť promítá vše, co je v něm samotném špatné. Silným jedincům zase naopak závidí jejich sílu, aktivitu nebo dobré zázemí a snaží se je o to všemožnými prostředky připravit.

Oběťmi se stávají i lidé naivní a důvěřiví, kteří si nedokáží představit, že by někdo mohl být tak zlý. Snaží se pak pro mobberovo chování najít důvody a omluvy, jenže svojí upřímností a průhledností dávají mobberovi do rukou ještě silnější zbraně. Oběť může také podlehnout klamu, že mobbera změní, což je málo pravděpodobné. Pokud nemá oběť dostatečné sebevědomí, působí zastrašeně, nervózně nebo také častěji chybuje, nechá se snadno vyprovokovat tak mobbera nevědomky přitahuje. Šikana a mobbing se však nevyhýbá ani lidem svědomitým, se sklony k sebeobviňování, kteří jsou obětaví, pomáhají druhým, špatně snášejí nedorozumění, netaktnost či křivdy a snaží se je napravovat. Jsou citliví na kritiku druhých, zvlášť když není pravdivá. Právě toho dokáže mobber  využít. Dostane člověka přesně tam, kde ho chce mít a pak tvoří „ideální pár“ . Mobber u sebe jakoukoliv vinu odmítá a hledá na koho ji svalit, oběť má zase tendenci se obviňovat a zodpovědnost za vzniklou situaci přebírat na sebe. Velkou skupinu obětí tvoří tzv. snadno vidíratelní jedinci. Takoví lidé jsou na své práci existenčně závislí – pracují v oblasti s nízkou zaměstnaností nebo za méně výhodných podmínek než ostatní zaměstnanci. Mezi jedinci však najdeme také jedince úspěšné, aktivní, průbojné, iniciativní, ctižádostivé či sebevědomé. Stejně tak se terčem stávají i lidé pracovití, pečliví, poctiví, vytrvalí nebo zodpovědní. V tomto případě je oběť vnímána jako ohrožení, protože narušuje zaběhlý rytmus na pracovišti či pomalé pracovní tempo anebo prostě musí být odstraněna, aby uvolnila místo na výsluní mobberovi. Jindy je pro mobbera oběť nástrojem k získání toho, co sám nemá. Vysává z ní energii a životní sílu, přivlastňuje si její kvality, myšlenky či nápady. Postiženým se takémůže stát osoba dříve oblíbená, které ostatní závidí povýšení, anebo člověk, který sedí na místě, jež si nárokuje kolega – mobber.

Nicméně platí, že lidé, kteří mají vztah, pevné zázemí a jiné kolektivy, ve kterých mohou svou situaci probrat, se dají rychleji dohromady než lidé osamělí. Stejně tak extroverti a asertivní jedinci mají mnohem větší naději překonat konflikty bez větších následků. Nenechají se tak snadno zdeptat anebo jsou schopni reagovat podobnými zbraněmi.

Odolnost oběti proti mobbingu

Klíčovou roli při šikaně hraje odolnost oběti. Jedná se o vlastnosti osobnosti, která určuje, do jaké míry je jedinec schopen se bránit, vzdorovat a v náročné situaci vydržet. Závisí na sebedůvěře a sevevědomí člověka a také na jeho schopnosti řešit problémy a zvládat stres. Velmi úzce souvisí s rodinným a finančním zázemím. Rodina pomáhá situaci rozebrat, finanční zabezpečení zase člověka nenutí setrvat v takovémto zaměstnání za každou cenu. Odolnost však není nekonečná a vlivem dlouhotrvajícího psychického teroru dochází k jejím změnám. [1]

„Pro oběť mobbingu je důležité si uvědomit, že problém není v ní, ale v mobberovi.“ Lenka Svobodová

Důsledky šikany pro oběť

 Konflikty a špatná atmosféra na pracovišti ovlivňuje nejen naši náladu a výkon, ale mají často závažnější následky než špatné pracovní podmínky. Postižený jedinec si odnáší své problémy domů a nezbaví se jich ani ve chvílích volna. Dočasně se mu může dařit upřít pozornost na rodinu, sport a jiné rekreační aktivity a zatlačit zatěžující negativní aspekty do pozadí, přesto nad ním problémová situace visí neustále jako hrozivý Damoklův meč a ztrpčuje mu život. Jakmile šikanovaný zaměstanec překročí mez zátěže a frustrace, zareaguje jak jeho tělo, tak duše – podle individuální povahy buď nejprve tělo a po něm duše, nebo obě najednou.

Dlouhodobá a systematická šikana může mít závažné důsledky pro šikanového člověka, které popsala americká autorka Davenportová zabívajícíc se mobbingem a typickými symptomy u jeho jednotlivých stupňů.

Fáze symptomů šikany

1. Fáze

• častý pláč
• občasné poruchy spánku
• podrážděnost
• snížená schopnost koncentrace

2. Fáze

• přetrvávající poruchy spánku
• vyšší krevní tlak
• zažívací problémy
• nepřiměřené snížení nebo zvýšení váhy
• poruchy pozornosti
• deprese
• zneužívání alkoholu či omamných látek
• vyhýbání se pracovišti
• úzkost, rozvoj fobií

3. Fáze

• deprese
• sebevražedné tendence a pokusy
• panické ataky
• rozvinutá psychosomatická onemocnění
• působení násilí třetí straně

Šikanovaný člověk žije v neustálém sociálním stresu a nejistotě. Mezi psychické následky patří především špatná nálada, ztráta optimismu a chuti do života. Ztráta koncentrace, sebehodnocení a dlouhodobě bezvýchodná situace spojená s depresí může vést k závažným onemocněním. Ta se vyvíjejí zprvu pomalu, ale jejich příznaky jsou čím dál závažnější a zjevnější:

Celková nevolnost – poruchy spánku, bolesti hlavy, záchvaty migrény, apatie, bušení srdce, žaludeční problémy, bolesti krční páteře a v oblasti ramen.

Poruchy duševní rovnováhy – pocity nejistoty vedoucí až ke ztrátě sebehodnocení, poruchy koncentrace a paměti, depresivní rozklady

Všeobecné stavy úzkosti – rezignace vedoucí až k zoufalství, obava ze ztráty postavení, sebevražedné myšlenky a  nakonec dokonaná sebevražda

Projevy závislosti –  zvýšené pití kávy, alkoholu, zneužívání léků, anorexie nebo bulimie

Potíže trvale se projevující v klinických obrazech – žaludeční a střevní onemocnění, nádorová onemocnění, kardiovaskulární poruchy a poruchy krevního oběhu. [2]

Zkoumáním důsledků mobbingového jednání na oběť se zabýval i prof. Leymann, který došel dokonce k závěru, že dlouhodobé, kruté útoky na sebehodnocení a identitu jedince, lze srovnat se zážitky z  živelných katastrof, války, únosů, ohrožení vlastního života nebo života blízkých, znásilnění atd. U oběti, se tak může projevit tzv. Posttraumatická stresová zátěž. Výskyt psychického traumatu způsobuje především myšlenkový terror, kdy jsou myšlenky a veškeré mentální síly vázány tím způsobem, že se k tomuto traumatu musí člověk neustále a nutkavě vracet. Je téměř nemožné postiženého těchto myšlenek zbavit a nastupuje řada mentálních a psychosomatických stresových symptomů.Patologický obraz trvá minimálně 1 měsíc. Na základě zkušeností z výzkumů pracovního prostředí a s ním spojeným násilím, které Leymann provedl, pak vytvořil tři okruhy změny osobnosti lidí, kteří posttraumatickou stresovou zátěž prodělali.

1. trvalá změna osobnosti s převažujícími obsesivními symptomy

• hostinný a podezřívavý přístup k okolí
• trvalý pocit nejistoty a konstantního nebezpečí
• nutkavá víra v daný osud, která vede k osamocení a izolaci od okolí
• zvýšená citlivost k nespravedlnosti

2. trvalá změna osobnosti s převážně depresivními symptomy

• pocit prázdnoty a beznaděje
• chronická neschopnost prožívat radost v běžných situacích
• riziko zneužívání drog a alkoholu

3. trvalá změna osobnosti s dalšími symptomy, jež naznačují, že se pacient vzdal

• úmyslná izolace od okolí
• postižený se necítí být členem společnosti
• cynický přístup ke světu