PROJEVY A PRŮBĚH

Pro eliminaci šikany na pracovišti je důležité znát její projevy, průběh a jednotlivé strategie. Pak bude možné dojít k rozpoznání počátečních fází a včasnému zakročení. Pokud není zcela jasné, zda se o šikanu jedná, může být poškozen nesprávný zaměstnanec. Je tedy strategičtější průběh sledovat a následně s velkou opatrností a obezřetností provádět kroky k tomu, aby byla šikana odhalena a odstraněna. Psychický teror na pracovišti se vyvíjí zpravidla postupně, prakticky téměř vždy ve jménu výkonu. Huberová, Kratz, Leyman i Beňo řadí mezi nejčastější strategie neřešené konflikty přecházející v psychický teror, kdy se případ stává oficiálním až po vyloučení nepohodlného pracovníka. Jednotlivé metody mobberů a strategie šikany pak detailně rozpracovávají a popisují nejčastější zlomyslnosti pachatelů.

Podle Kratze je mobbing zdlouhavý vysilující proces vyznačující se nesmírnou dynamikou. Podle rakouského statistického průzkumu trvá šikana v průměru déle než 40,1 měsíce.

Průběh mobbingu podle Kratze[1]:

1. Fáze: Vše začíná konfliktem, který se konstruktivně neřeší

Podle Krazte každému mobbingu předchází konflikt, který nebyl správně urovnán. Cituje Herakleitose, který řekl „boj je otcem všeho.“ S konfliktem se setkáme tam, kde nastane napjatá situace, v níž se dvě na sobě závislé strany důrazně pokoušejí jednat navzájem neslučitelnými způsoby a uvědomující si, že jsou protivníci.

• Konflikty jsou poruchy narušující běžný chod práce a způsobující dočasnou dezorientaci. Vyvolávají stres a v konfliktní situaci nemůžeme být uvonění ani veselí, naopak cítíme napětí a jednáme pod tlakem.
• Konflikty mají sklon k eskalaci zasahují stále víc lidí a témat, rozšiřují se a zintenzivňují.
• Konflikty nutí k řešení a nelze je prostě jen tak přejít, nýbrž je třeba je urovnat, aby opět došlo ke shodě mezi stranami konfliktu a bylo možné vrátit se k plnění každodenních úkolů.
• Konflikty mezi jednotlivými stranami vznikají, tomu se často nedá zabránit; a mnohdy to není ani žádoucí. Především je zapotřebí nesmírné senzibility a schopnosti reflexe, abychom konflikty včas rozpoznali a analyzovali. Máme-li je překonat přiměřeně a bez negativních následků, je vhodné používat příslušné strategie, jejichž cílem je řešit a urovnat nastalé spory způsobem přijatelným pro všechny strany.

2. Fáze: Systematicky vykonávaný psychický teror

Jestliže se konflikt nevyřeší konstruktivně, změní se ojedinělé jízlivosti, zášti nebo zákeřnosti v systematický, cílený psychický teror. Nevyřešený konflikt ustoupí do pozadí a při pozdější analýze už nikdo ani neví, jaké různice mobbing vyvolaly. Šikanovaná osoba je zatlačena do role oběti a vydána napospas nepřetržitým útokům původce mobbingu. Je čím dál zranitelnější a citlivější a neustále se zhoršuje její psychický a fyzický stav. Postupně to ochromí její odolnost; není schopna „vykrývat“ cílené výpady, neboť se tomu brání její organismus. Oběť ztrácí sebedůvěru, sílí u ní symptomy stresu a dostavuje se strach o holou existenci. Trpí sále intenzivnějšími pocity strachu a izolace, pochybuje o sobě čím dál častěji a projevují se u ní psychosomatické poruchy. Tlaku se snaží čelit absencemi a je stále méně schopna řešit situace. Roste nejistota a vytěsňování z kolektivu. Oběť se chová tak, jak od ní její trýznitel očekává. Pak se přidávají i spolupracovníci, kteří dojdou k přesvědčení, že by se obešli klidně bez dotyčného, a že je pro ostatní jen slále větší přítěží.

Mezi mobberovy zlomyslnosti patří:

• Neustále zpochybňuje profesní kvalifikaci a odbornou kompetenci.
• Poskytuje oběti stále menší prostor k vyjádření.
• Oběť mobbingu není zvána na porady, pracovní setkání apod.
• Je odsunuta do odlehlé kanceláře a izolována.
• Oběť se mění v „persona non grata“ – nežádoucí osobu.
• Jsou jí zatajovány informace potřebné k plnění úkolů.
• Kdykoliv promluví je ustavičně přerušována.
• Stává se terčem ustavičných posměšků.
• Předmětem nepřetržité kritiky je její práce a soukromý život.
• Původce mobbingu často až puntičkářsky hledá na své oběti nedostatky a nenechává na ní nit suchou.
• Ústní a písemné výhružky jsou na denním pořádku.
• Intrikuje za jeho zády.
• Oběť je ponižována a ostouzena, očerňována u nadřízeného, trýzněna a šikanována.
• Obět dostává v krátkých intervalech nové a nové úkoly, aby si nemohla ani na chvilku vydechnout.
• Kolegové, kteří projeví solidaritu s šikanovanou osobou, dostávají „žlutou kartu“.
• Původce mobbingu hodí na oběť své vlastní nebo smyšlené chyby.
• Nedovolené otevírání nebo zadržování pošty určené šikanované osobě.
• Její očividné zásluhy jsou pohrdlivě označovány za nevýznamné.
• Pedantsky se kontroluje a dokumentuje její přítomnost na pracovišti.

3. Fáze: Reaguje personální vedení /zveřejnění případu a zásah nadřízeného

Pokud nadřízení delší dobu odbývali střety mezi zaměstnanci s tím, že jde o jejich soukromou záležitost, o přechodné hádky a projevy špatné nálady budou přinuceni aktivně zasáhnout ve chvíli, kde klesne pracovní výkon celého oddělení. Mobbing snižuje výkon; oběť mobbingu není schopna pracovat na plno a mobber plýtvá časem a energií na další útoky, což se odráží na chodu a financích společnosti.

Mobber obvykle dosáhl toho co požadoval, firma začíná řešit problémy příliš pozdě a pokusy o urovnání sporu jsou neúspěšné. V tomto pokročilém stádiu je většinou pozdě. Původce mobbingu si upevnil své postavení, neprojevuje pochopení a nesnaží se zanechat asociálního chování. Personalisté hodnotí většinou situaci stejně jako mobber, který zůstává nepotrestán. Vše směřuje spíše k šikanované osobě, která již nemá sílu se bránit, výkon se snižuje a nakonec je všemi hodnocen jako neschopný jedinec a je přeložen na další oddělení, což může po opětovném testování kolegů skončit dalším mobbingem.

4. Fáze: Oběť mobbingu je vyloučena z podnikového společenství

Pokud ani přeložení problém nevyřeší, bývá téměř pravidlem rozloučit se s obětí co nejrychleji, aby nedošlo k ještě větším škodám. Protože tomu však brání pracovně právní předpisy a není možno zaměstnance s těmito důvody propustit, je nepřímo tlačen k odchodu z firmy. Vzhledem k vyčerpání odchází oběť obvykle dobrovolně a nebo je odstavena na vedlejší kolej, což ji dříve či později k odchodu „dohodou“ přinutí.

Po tomto procesu mnohdy není schopna oběť mobbingu nastoupit do nového pracovního poměru, protože je třeba nejprve dlouhou medicínskou rehabilitací „napravit“ zdravotní následky mobbingu nebo nezpůsobilost k výkonu výdělečné činnosti vyřeší příslušný důchod. Šikanované osoby trpí psychosomatickými onemocněními, které jim brání v dalším kvalitným výkonu v zaměstnání.[2]

Mezi další strategie a taktiky mobberů patří také klasická slovní agrese, jejímž cílem je snížit hodnotu druhého člověka. Komunikace s mobberem můžeme podle Svobodové charakterizovat následujícími znaky[3].