MUŽI vs ŽENY

Strategie šikanování u mužů a žen

Podle Huberové[1] se způsoby mužů odlišují od způsobů šikany žen. Zatímco ženy dávají přednost aktivním formám a více bazírují na detailech, muži volí raději pasivní metody a vyvíjejí větší tlak.

Mobbování žen:

• Posmívání, přičemž terčem posměchum může být účes, postava, podobně jako hlas, gestikulace, či slabé stránky dotyčné.
• Přikládání polínek do ohně – bez toho, aniž by byla ověřena pravdivost dotyčných informací.
• Strategie „zákeřné šuškání“ - štvaní za zády oběti, upírání jí právo se otevřeně vyjádřit.
• Srategie „tajuplných narážek“ - znepokojování neustálými narážkami, které nejsou konkretizovány.
• Zlomyslné osočování a očeřňování u nadřízeného
• Postižená se ocitá pod neustálou kritikou, ať už jsou chyby skutečné či domělé.

Oběť nedokončí jedinou větu, protože je neustále přerušována nebo je připravována lstí o možnost sebeprosazení a projevu. Mobberka se omezuje na mlhavé narážky, než by řekla něco nepříjemného přímo do očí. Mobberky vědomě rozšiřují nepravdivé informace, aby kolegovi uškodily nebo příležitostně některého z kolegů v jeho nepřítomnosti před druhými očerní. Mobberka jako šéfová zejména ve vztahu ke kolegyním, zneužívá svého postavení k nátlaku. Mobberka jako nadřízená je skeptická ke druhému pohlaví a snaží se vyštípat konkurenci.

Mobbování mužů:

Muži jsou v mobbování chladnější a chtějí-li někoho zasáhnout, nedělají mnoho emocionálních oklik.

• Nátlak vykonávají nikoliv písemnými příkazy, ale ústními pohrůžkami.
• Ignorují kolegy, při rozhovorech je přeskakují, v případě, že mluví se odvrací.
• Neustále upozorňují na slabé stránky oběti a systematicky je shazují.
• Namísto argumentů vyhrožují násilím.
• Znepokojují kolegy cynickými poznámkami o jeho způsobu života a osobních stanoviscích. Rovnocenně postaveným kolegům rádi ukazují, kdo je v přesile a snaží se je očernit před nadřízeným. Mobber jako šéf rád trápí oběť tím, že jí přiděluje práce, které jsou pod úroveň její kvalifikace nebo jí podsouvá stále nové a nevděčné činnosti, o jejichž smyslu ji vědomě nechává v nejistotě.

Podle Huberové mají ženy obtížnější oporu v rodině a méně společenskou podporu nežli muži. Jednou z příčin, proč dochází častěji mezi ženami k mobbingu, může být fakt, že jsou ženy vnímavější a zranitelnější vůči psychickému teroru na pracovišti. Jürgen Ebeling, internista z Hamburku, tvrdí po svých dlouholetých zkušnostech s pocienty mobbingu, z nichž je 80% žen, že: „Ženy se zpravidla chovají moudřeji. Daleko více se ozřejmují příčiny a souvislosti psychosomatických onemocnění vznikajících na základě mobbingu a vyjadřují se daleko otevřeněji.“ Muži mívají velmi často sklon psychický teror potlačit či bagatelizovat. Otevřené přiznání se k mobbingu jim velmi často činí potíže i tehdy, když již vážně onemocní. Ebelidg říká, že především muži mobbing často pociťují jako osobní urážku. Právě tímto však sami sobě nesmírně škodí a znemožňují tak dobrat se co nejrozumnějšího řešení.