STRATEGIE ŠÉFŮ

Nejčastější strategie bossingu podle Huberové[1]:

• Sisyfovská taktika. Postiženému jsou přidělovány namáhavé práce, smysl kterých mu naprosto uniká, či jsou očividně zbytečné. Oběť si je vědoma toho, že její práce přijde tak jako tak vniveč. Opak není o nic méně zhoubný. Postižený má vykonávat práce, na které absolutně nestačí; nestačí na ně svými schopnostmi, ani odbornými vědomostmi.
• Metoda Achillovy paty. Oběť musí zásadně vykonávat práce, které jsou jí, jak je v oddělení všeobecně známo, velice nepříjemné, někdy až dokonce protivné. I když se kolegové nabídnou, že to udělají, protože jim ta činnost nevadí nebo se jim dokonce velmi líbí, šéf trvá na svém.
• Trvalá kontrola. Činnosti a přítomnost na pracovišti jsou kontrolovány nad rámec v podniku běžný. Nadřízenému se musí předkádat i malé, dílčí výsledky a každé rozhodnutí jakkoli bezvýznamné musí hlásit centrále. Takový způsob chování k podřízenému odpovídá otevřené nedůvěře a často se podobá částečné odborné nesvéprávnosti.
• Překvapující útoky. Rozhodnutí, která se ho týkají, se dělají za zády postiženého. Zasahují oběť jako blesk z čistého nebe. Například odborník se vrátí z dovolené a jeho psací stůl byl mezitím přestěhován do jiné kanceláře.
• Oklešťování kompetencí. Systematicky je oklešťována sféra působnosti oběti. Úkoly, které dodnes padaly do její kompetence, jsou předány ostatním kolegům, často bez bližšího vysvětlení, bez udání důvodu.
• Izolace. Spolupracovník není informován o důležitých změnách, je vylučován z porad, jeho názoru není přikládána žádná váha. Někdy je oběť izolována i prostorově, a to tím, že je jí přidělena odlehlá pracovna, která neumožňuje žádný kontakt s kolegy.
• Útoky na zdraví. Oběť je nucena k pracem, které jsou zdraví škodlivé. Například navzdory tomu, že postižený má potíže s páteří, přidělují se mu vždy ty nejtěžší náklady.
• Narážky na psychický stav. Oběti jsou podsouvány duševní choroby a psychiatrické poruchy. Každá reakce postiženého je vykládána jako další symptom a jako potvrzení předpokladu.